5 min čtení
Týmová porada. Začíná to nevinně, sdílíte s týmem průběh řešení poměrně náročné situace s klientem. Najednou vás kolega ze stejného týmu zaskočí nepříjemnou otázkou: “A proč jsi …?”
Cítíte to jako podpásovku. Měl by vás snad spíš podpořit a ne ještě šťourat! Vždyť přece ví, že to ani jinak nešlo. Nechápete, ale situaci ustojíte.
Jste profík, musíte něco vydržet. Máte sice pochybnosti o jeho loajalitě, nevíte o co mu šlo, ale zvládnete to.
Jenže pak si toho začínáte všímat častěji. Není to jednou, dvakrát. JE TO POŘÁD!
Je prostě nějakej divnej!
To musím zvládnout sám
Představa, že nepříjemné pocity z meetingu nebo porady, z jednání s kolegou či kolegyní nějak zvládnu sám/sama je dvousečná.
Člověk silácky věří, že si se svými emocemi snadno poradí, zbaví se jich, vyventiluje, zapomene, případně zají, zaspí, zapije. Nevědomky tak ale bere celou tíhu odpovědnosti za to, co se stalo, na sebe.
Jako by ten druhý u toho ani nebyl! Jako by neřekl, co řekl, jako by naší povinností bylo VŠE hrdinsky zvládnout a NIC si nebrat osobně!
Na druhou stranu, když se to nahromadí, velmi snadno dojde k rychlému zvratu od vše zvládnu sám k může za to ten druhý.
Ode zdi ke zdi.
Nejprve můžu za všechno a pak najednou vůbec za nic.
A protože nikdy nevíme, kdy k tomuto zvratu dojde, je to musím zvládnout sám celkem nebezpečná strategie, jak věci řešit. Tedy spíš, jak je neřešit.
...anebo taky ne
V úzké týmové spolupráci potřebujeme "to musím zvládnout sám” znát a kamarádit s ním. Není to nepřítel a má často i pravdu. My opravu dost věcí zvládáme. Problém je ve slově musím.
Výhodou a funkcí týmu je zvládat věci společně. Ne každý sám. Cítím-li tedy pachuť po poradě, je to sice problém můj, ale zároveň se týká i týmu. Jen o něm ZATÍM vím jen já. Nikdo jiný. A nikdo jiný s tím ZATÍM nemůže nic dělat.
Pokud toto vím a věřím tomu, možná najdu odvahu říct o tom ostatním a tak je přizvat k řešení. Jenže odhalit před ostatními vlastní diskomfort vyžaduje odvahu. Vždyť bychom to přece měli zvládnout sami. Stejně jako ostatní! Nejsme přece o nic horší!
A tak se v hlavě rodí různé myšlenky: “Jsem asi slabý/á, když mi tohle vadí. Jsem asi moc ... nebo málo...!
A najednou už se problém netýká šťouravé otázky na poradě. Ale nás! Naší sebehodnoty! Schopnosti být dobrým kolegou, kolegyní!
Reagovat na tento nepříjemný vnitřní proces přizváním ostatních bez obviňování, vyžaduje schopnost ho u sebe rozpoznat a také odvahu promluvit o něčem, co (ačkoli to zvenku nevypadá) je pro mě citlivé a potenciálně zraňující.
Aby něco takového bylo možné je nutná odvaha ale také specifické prostředí - kultura. Být odvážný totiž nejde vždy a všude. Nebo lépe řečeno nejde to vždy a všude, aniž by tím člověk riskoval příliš mnoho.
Na odolnosti materiálu záleží
Nezáleží tedy jen na odvaze a odolnosti nás samotných. Záleží na odolnosti celého týmu a jeho kultury. Když se středověcí alchymisté pokoušeli o výrobu zlata, také nešlo jen o zázračné ingredience ale hlavně a především o to, zda materiál tavícího kotle unese ten žár.
Týmy a obecněji vztahy jsou vlastně takovými tavícími kotli a velmi záleží na tom, jak jejich odolnost vůči žáru emocí subjektivně hodnotíme.
Když si nejsme jistí, že náš tým je složen z dost odolných materiálů, je to musím zvládnout sám logická volba.
Jsou to typicky situace, kdy se dostáváme někam, kde cítíme, že by něco mohlo bouchnout. Hrozí nabourání vztahů, poškození nebo zhoršení spolupráce.
Myslíme to dobře! Jde nám o důvěru, o spolupráci, ale paradoxně tím, že to radši neřešíme, můžeme způsobit opak. Tým složený z jednotlivců, kteří všechno zvládají sami totiž neplní funkci týmu a vlastně týmem není.
A my to zlato vyrobit chceme!
Jak tavit zlato
Chcete-li tedy budovat týmovou spolupráci, věnujte pozornost kultuře. Právě ta vám zajistí dostatečnou “odolnost materiálu” a se rostoucími zkušenostmi s “tavením” i vyšší míru důvěry ze strany týmu v “žáruvzdornost”.
Jak konkrétně na to?
Oslavujte její přiznané projevy, zvyšujte chuť požádat o radu, zeptat se, ale i ochotu sdílet něco víc za sebe. Třeba že z něčeho nemám dobrý pocit, že něčemu nerozumím, že se mě něco dotklo. Nejde o to vše hned vyřešit. Jde o to umožnit, aby i druzí o těchto věcech věděli a vzali je v potaz, když to půjde. Někdy to nepůjde a pak je vhodná chvilka pro to musím zvládnout sám
Do vztahů v týmu potřebujeme investovat. Zajímat se o druhé, pomáhat jim a podporovat je, společně se radovat nad úspěchy a společně truchlit a vztekat se nad neúspěchy!
Opakovanou vstřícností a ochotou zabývat se potřebami druhých vytváříme důvěru, že není nutné vše zvládat sami. Že právě proto je tu tým, který pomůže.
Tak se buduje prostředí v týmu, které ten žár unese. Tím žárem myslím nepříjemno, které v každém týmu čas od času na chvíli vznikne.
A může to být zatraceně těžké, protože sice je to jenom práce ale pro některé i velká láska, poslání či obživa”a to je fakt důležité! A tak není divu, že ta jenom práce taky vyvolává skutečné a někdy velmi silné pocity odmítnutí, smutku, studu, vzteku…
Čím méně si emocí v běžném provozu všímáme, tím větší hrozí nebezpečí, že nebudeme umět porozumět tomu, co nám signalizují. Když neporozumíme sami sobě a tomu, jaké potřeby možná zanedbáváme, nebudeme vědět, co s tím dělat nebo o jaký druh pomoci si říct.
Schovaný blbý pocit velmi často nedřímá jen v jednom člověku, ale sdílí ho více lidí v týmu. V různých formách. Zájem o druhé a naslouchání vám možná umožní vidět, že to, co řešíte, není jen vaše soukromá věc, ale že se to týká více členů týmu a že je důležité to vynést na světlo boží.
Leader z dob nedávno minulých se konfliktům ve svém týmu vyhýbal. Jeho oblíbená věta zněla: “To si musíte vyřešit sami.”
Leader, který chápe svou roli jako garanta kultury ale s konflikty potřebuje pracovat jinak. S odvahou. Povzbudit ty, kterých se záležitost týká, aby mluvili. Mohou si promluvit spolu, nebo mohou mluvit s ním postupně, ale ten druhý je u toho a snaží se naslouchat. Leader může podnítit k otevřenosti, pomoci se vyhnout obviňování. Může dát rozhovoru strukturu, formu, ocenit obě strany za odvahu a ochotu to řešit a sám být příkladem naslouchání.
Jasně že cítí nejistotu, protože neví, co s těmi emocemi, které hrozí, bude dělat. Jasně, že jeho práce není po večerech dělat členům týmu psychoterapii.
Přesto do toho jde. Tím vytváří příklad odvahy.
A také příklad důvěry v to, že prostředí, které pomáhá vytvářet, kotel to zvládne. A on to zvládne! Lidé v týmu do zvládnou! Protože na to nemusí být sami...
Chybí vám (alespoň občas) ocenění a uznání okolí? Nevěnují vám pozornost, když mluvíte, přehlíží vás? Odhalte tajemství, jak posílit své charisma a změňte to!
