Parodie na harmonii

time 5 min čtení

Taková je pravda. Karty jsou rozdány. Kostky jsou vrženy. Takto to prostě je. Stojím si za tím. 

Možná i vy jste někdy stáli tváří v tvář někomu, kdo věděl, kdo nepochyboval o své pravdě, kdo byl pevný. 

Jenže…

Co když zrovna teď je ta pevnost, kterou jindy obdivujete, na překážku? Protože vy:

Potřebujete víc času na ...?

Myslíte si, že je nutné věnovat více pozornosti …., protože jinak …?

Na rozdíl od ostatních jasně vidíte, že řešení … má tato rizika a proto je nutné …? 

Nebo prostě, protože nároky a očekávání vyplývající z tohoto jasného, pevného názoru vy nemůžete nebo nechcete plnit?

Když poučky nefungují

Určitě jste stokrát slyšeli, že máte být asertivní, otevření, nebát se vyjádřit se nebo dokonce jít do konfliktu. Jenže co když to stejně nefunguje? Co když už jste to zkusili a stejně nic?

Co když je síla, proti které stojíme, na nás příliš? 

Zrovna nedávno jsem něco takového zažila. A stal se zázrak! Člověk, který stál roky na svém, uznal, uviděl, pochopil jinou perspektivu. Jen to. Trvalo to dva dny a dvě noci. 

Svět se změnil a ze situace, ze které jsem neviděla východisko a která dlouhodobě vyčerpávala, se stal zdroj moudrosti, síly i lásky (a to píšu s plným vědomím toho, jak kýčovitě, ezotericky nebo naivně to může znít). 

Kromě naděje, že tato (možná na první pohled malá) změna umožní další viditelnější, hmatatelnější změny, je tu i příliv energie, který mi říká: “Tohle dokážeš. Tohle můžeš.” 

Pomohla mi jedna jediná věc. Odhodlat se a odvážit se působit problémy. V mém případě velké problémy. S vědomím možných následků, bez emocí, s odhodláním, že je to v dané situaci bezpodmínečně nutné. 

Pokud máte s někým máte problém, zařiďte, aby ho měl i on s vámi 

Povahou jsem harmonizátor, takže představa, že působím někomu problém, je mi nepříjemná. Nechci ubližovat, chci prospívat. Nechci škodit, chci podporovat. 

Jenže harmonie, která přehlíží jednu stranu a ustupuje síle druhé strany není harmonie ale rezignace a to vyčerpává a oslabuje. 

Roky jsem naslouchala pravdám typu: “Je to jen tvůj problém, je to jen v tvé hlavě.” “To si musíš srovnat v sobě a problém nebude”. 

Jenže mně nakonec pomáhá pravý opak. Já dobře vím, že je to v mé hlavě zároveň jsem však musela připustit, že i hlava druhého v tom hraje nemalou roli. 

Myslet si, že je vše 100% moje věc, je stejná lež jako to, že je to 100% věc těch druhých a já jsem oběť. Bez přenechání části odpovědnosti, bez ochoty vzdát se stoprocentní kontroly se prostě nedá pohnout dál. 

Jak se to projeví prakticky? Představte si, že někdo pevný ve svém postoji vám třeba vynadá nebo vás nutí udělat, co nechcete, zachová se neurvale, hrubě, nevhodně, zraní vás nějakou poznámkou nebo něčím, co ani nepovažuje za podstatné. Máte s tím problém? 

Ohradíte se, ale on/ona neslyší. Bráníte se, ale přijde jen další útok. Pak se situace nějak zklidní, než se opět zopakuje. 

Máte problém! Klíčová otázka je, zda ho má i ten druhý. Pokud ne, nečekejte žádnou změnu. 

Pokud se v této situaci necítíte dobře. Nezbývá než začít působit problémy.

Inventura vlastních sil

Jdete do bitvy, ne na procházku a je nutné se připravit a vybavit. Tím zásadním a možná rozhodujícím krokem je velmi pečlivě spočítat vlastní síly. Uvědomit si, v čem spočívají, proč i já jsem důležitá/ý, o co se mohu opřít, proč i já mám šanci. 

Množství těch zdrojů není zdaleka tak důležité, jak to na první pohled vypadá. To, co vám pomůže, je spojit se s těmi, které máte, a spolehnout se na ně. Prostě není nutné mít deset mečů různé velikosti. Je nutné vědět, že mám jeden a ten nabrousit. Je nutné vědět, že můj kůň umí pekelně rychle utíkat a nechat ho před bitvou odpočinout. To je to, co nám chybí, když se snažíme uplatnit rady o asertivitě nebo otevřenosti. Jdeme do toho, ale koně necháme ve stáji nebo zjistíme, že den předtím běžel hlavní dostih a je na konci svých sil.

Inventura je důležitá, protože často vidíme sílu více v druhých a méně si uvědomuje svou vlastní. Své silné stránky považujeme za normu a svoji důležitost nebo přínos pro druhé bagatelizujeme. Při inventuře si potřebujeme pojmenovat a uvědomit v čem jsme důležití my sami, proč jsme pro druhé přínosem, co na nás cení, z čeho čerpají, co poskytujeme. Být si toho vědomi bez bagatelizování pomůže zachovat se tentokrát jinak než obvykle. Možná jen o trochu. Ale i to může mít zásadní dopad. Proto je inventura zásadní fází power coachingu.

O co se vyplatí bojovat

Cílem je postavit se za sebe a být vzat do hry. 

Ne vyhrát nebo porazit druhého na hlavu, ale být brán/a vážně. Opravdu vážně. 

K tomu je potřeba něco, co je harmonizátorům vzdálené milion světelných let. Stát na svém. Pevně. Bezohledně. Ano, píšu a myslím bezohledně. Empatie je dobrá věc, ale může vás slušně poslat ke dnu, pokud budete empatičtí jen k tomu druhému. Pokud druhý neslyší, nevidí vás, musíte svoji stranu uznat a podpořit vy. Nikdo jiný to neudělá. 

Je to nepříjemné. Je v tom vnitřní rozpor. Toto přece nechcete. Nechcete být stejní jako druhá strana. Přece víte, že tohle nikam nevede, protože moudřejší ... Pokud se rozhodnete těmto hlasům v sobě protentokrát (na chvíli) nenaslouchat a ustojíte vnitřní konflikt s plným vědomím, že pro to, co se děje, jste se rozhodli, máte šanci. Máte šanci, že vytrváte dostatečně dlouho, aby vás druhý začal brát vážně. Pak si možná s radostí a úlevou dovolíte projevit podporu a empatii. To harmonizátoři umí skvěle. A bude to fungovat také skvěle, když nejprve dostatečně podpoříte to své. 

Jak dlouho tedy vytrvat v zastávání se svého pohledu? 

Dokud neprosadím co chci? 

Ne, dokud nevidím, necítím, že mě berou vážně. 

Pak je teprve možný dialog, teprve pak je možný konsensus, kompromis nebo cokoliv jiného. 

Všechno předtím je jen parodie. Parodie na harmonii.

Foto James Lee on Unsplash

Podobné články